Pamatujete ještě sklonek devětaosmdesátého roku? Vy starší určitě ano. A jak vzpomínáte, byla to doba protestů a také v mnoha případech stávky. Začalo to relativně nevinně, pak se to vystupňovalo, a nakonec to skončilo pádem režimu a totální proměnou naší společnosti. To, co tu po sametové revoluci vzniklo, bylo a je v mnoha ohledech diametrálně odlišné od toho, co tu bylo před ní. To, co před ní nešlo, se stalo běžným, a naopak.
A co jsme si tehdy mimo jiné z vlastní vůle vystávkovali? Třeba aby skončilo rovnostářství, aby přestal o mnoha záležitostech rozhodovat za nás lidi stát, abychom se mohli stát sami svého štěstí strůjci. Prostě se u nás začal rozvíjet kapitalismus. Kterému se tak ale neříkalo, protože byl tento pojem minulým režimem zdiskreditován a spousta lidí by se ho bála. Na rozdíl od pojmu tržní společnost.
A dnes se tu opět stávkuje. Ovšem za co? Jsme o jedinou generaci dál a protestující a stávkující lidé požadují něco docela jiného než v onom roce 1989. Demonstrující a stávkující lidé dneška se stejně jako tehdy chtějí mít líp. Ale už jim tak jaksi nejde o to, aby měli právo si sami zajistit lepší život. Dnes už zase po socialisticku chtějí, aby se za ně staral tatíček stát. Aby je stát za jejich práci lépe živil. A je docela jedno, že je stát stejně jako kdysi v ekonomicky zoufalé situaci a nemá co nabídnout.
Zatímco jsme tehdy chtěli, aby se nám vláda přestala plést do života a umožnila nám náš rozlet, dnes spousta protestujících chce, abychom se měli lépe právě díky státu. Který by se o nás měl postarat.
Takže změnila se naše společnost? Změnila i nezměnila. Jsme jiní než kdysi, ale současně i tak stejní! Chceme se mít líp, ovšem často chceme raději, aby se o nás někdo postaral, než abychom se postarali sami. Obměnila se jedna generace, ale socialismus v nás v mnoha případech zůstal zakořeněný. A nezbývá než doufat, že to tentokrát mlčící většina ustojí. Že se nám nevrátí socialismus kvůli tomu, že se nemalá část naší společnosti nemíní sama o sebe postarat.