Strojírenství je natolik složitý obor, že bychom jej mohli přirovnat k lékařství. Je zde i běžným zvykem věnovat se v pracovním prostředí pouze některé specifické oborové problematice, což je právě s medicínou jeden ze společných znaků. Kupříkladu soustružník pracuje na soustruhu a ačkoli zná základy práce na frézkách či hoblovkách, frézování se nevěnuje do detailů. Tedy podobně, jako nemůžete požádat vašeho zubaře, aby vám v pondělí nasadil na torzo zubu korunku a ve středu vám již operoval poškozený meniskus kolenního kloubu.
Žáci a učni středních škol strojírenského zaměření se zpočátku seznamují s těmi skutečnými základy a mezi nimi se objevují i vrtací a vyvrtávací stroje a nástroje. Vrtání je jeden z nejvyužívanějších způsobů obrábění a zřejmě každý z vás již měl někdy v ruce alespoň ruční vrtačku. Vrtání otvorů se však provádí i na sloupových a stojanových vrtačkách a na soustruzích, což jsou také obráběcí procesy přesnější.
Dosud jsme se ovšem bavili pouze o otvorech malého průměru, kde se využívají vrtáky, výhrubníky a pro nejpřesnější obrábění i výstružníky, ale co když potřebujete zhotovit velký otvor, řekněme pro turbíny, lodní motory, velká lopatková a ozubená kola a další velké konstrukce? Museli byste mít k dispozici obří vrták, například o průměru 300 mm, což by nebylo ani technicky proveditelné, nehledě na problémy při samotném upínání nástroje a obrábění. Pro velké průměry otvorů se využívají tzv. vyvrtávací hlavy a tyče I nástroje. Pracuje se s nimi na soustruzích nebo vyvrtávačkách, a to tak, že do hlavy a tyče se upne soustružnický nůž a ten pak provádí postupné odebírání třísky v rotačním pohybu na příslušném stroji.
S vyvrtáváním se zpravidla setkáte v kusové výrobě i v omezeném množství kusů sériové výroby a jde tu většinou o objemné obrobky z různých typů kovových slitin.